Není tomu tak dávno, co krásné ruské město Petrohrad neboli Sankt Petěrburg plnilo stránky téměř všech periodik. Slavilo totiž 300 let od svého založení, a to s velkou pompou. Však se také očekávala návštěva mnoha státníků – gratulantů.
Když tedy dnes projíždíte městem, jste obklopeni zářícími paláci, budovami a kostely. Na první pohled neexistuje krásnější a zrenovovanější město než současný Petrohrad. A jsme u toho ale… Myslím, že mnozí z nás mají ještě ze školy v hlavě alespoň základní fakta z ruské historie. Někdo se jí možná zabýval komplexněji a někdo o ní nemá ani potuchy. Jsem si ale jist, že úplně každý ví o co jde, když je něco označeno jako „potěmkin“. Ano, jmenovala se tak bitevní loď, ale to teď pomineme.
Malé připomenutí. Kníže Potěmkin je historická postava z dob vlády Kateřiny Veliké. Měl na starosti jižní gubernie. Jednou si Kateřina usmyslila rozjet se na jih zkontrolovat hospodaření svého guvernéra. Když se to milý kníže dověděl, připravil pro carevnu ukázkovou plavbu po řece s „namátkovou“ návštěvou několika vesnic. Ty náležitě nazdobil a opravil. Carevna chtěla také vidět, jak se žije mužikům a nahlédla do několika obydlí. Vešla do prvního – na stole pečená husa. Podivila se, příjemně překvapena a šla dál. Vešla do dalšího domku, na stole – husa. Šla dál – husa. Carevna byla spokojena. Mezitím však: jakmile carevna opustila domek, sloužící popadli pekáč a zadem běželi do vedlejšího domku atd. Carevna tedy viděla několikrát tutéž husu, kterou nakonec stejně snědl guvernér…
No a od té doby známe tradici tzv. Potěmkinových vesnic. Vše jen pozlátko.
V současném Rusku je tato tradice kupodivu pořád velice živá. A to už se opět obloukem vracíme do Petrohradu. Stačí, abyste si namátkou vybrali nějaký nádherný dům a vlezli dovnitř. Přítmí a šeď. Opadané zdi. Pýr a plevel. Troufám si říct, že některé stavby drží pohromadě jen novou fasádou. Potěmkin ve velkém.
Samozřejmě se to netýká celého města všeobecně. Ale, zvláště při pohledu z výšky, také přímo v centru stojí několik „potěmkinů“. Krásný přehled je možno získat například z věže kostela sv. Izáka. Z ní totiž vidíte i dovnitř domovních bloků. Komplexní rekonstrukce se zaměřili převážně na hlavní turistické atrakce.
Když se řekne Petrohrad, každého jistě napadne hlavně Ermitáž, Zimní palác a Aurora. Ovšem. Je krásné sledovat tyto stavby zvenčí. Chcete-li se však kochat také zevnitř, musíte počítat alespoň s 3–5hodinovým zdržením. S frontou na lístky i víc. Pokud nejste milovník umění a chcete si Ermitáž „jen proletět“, i tak vám to zabere minimálně dvě hodiny. Každopádně je tam co vidět. Aby se ale člověk dostal dovnitř, musí mít buď hodně času a božskou trpělivost, nebo dostatek drzosti. Když se totiž na nádvoří přihrnou autobusy s turisty, fronta na lístky sahá rázem doprostřed palácového náměstí. A to je bratru i půl kilometru. Takže nezbývá než druhá možnost, drze předběhnout celého lidského hada a vmáčknout se do chumlu u kasy. Ani zde ještě není vyhráno. Lístky mají dvojí cenu – vyjádřeno sportovně – pro domácí a pro hosty. Obyvatel Ruské federace zaplatí 20 rublů, cizinec 320. Podobné „násobky“ fungují ve všech památkách. Aby člověk ušetřil (pokud není třeba Němec a je mu to jedno), musí mít studentskou katru (nejlépe ISIC). V takovém případě jde ‚za polovic‘, v Ermitáži zdarma. Nebo, pokud si člověk ještě pamatuje ze školy něco z ruštiny, může zkusit hrát Rusa a pokusit se uhrát ruské vstupné. Začátečníci vesměs nemají šanci, neboť bábuška v okýnku se v takovém případě často chce ujistit a zapřede s vámi krátký rozhovor. Nechytnete-li se, máte smůlu.
Lístek tedy máte. Teď ještě zbývá projít rámem – detektorem kovů. Nakolik je funkční a na jaké kovy je zaměřen nevím. Měl jsem v kapsičce dva nože a rám ani nepípl… Tak. A nyní se konečně můžete plně oddat kochání se nádhernými uměleckými díly.
Z Ermitáže vylezete pěkně unaveni a uchozeni. Je namístě doplnit energii. Stačí opustit turistická centra a vnořit se do některé z bočních uliček. Dříve nebo později narazíte na obchůdek s potravinami. Je to takový mix potravin a bufetu. Přepážkami je rozdělen na několik sektorů, každý má svou prodavačku. Zvlášť se prodává alkohol, zvlášť maso, sýry či nealko. Lze zde sehnat i teplé pochutiny, hlavně mnoho druhů pirožků. S masem, s marmeládou, se zelím, s bramborem… Kdo by odolal.
Na čerstvém vzduchu a posilněni jídlem a pitím pookřejete a jistě zatoužíte spatřit symbol revoluce – Auroru. Od Zimního paláce je to k Něvě jen pár kroků. Z nábřeží krásně obhlédnete všechny památky – před vámi je Námořní muzeum. Naproti vám, trochu vpravo, se skví Petropavlovská pevnost. No a odtud je to k Auroře co by kamenem dohodil. Vše na dohled, avšak dobré dvě hodiny chůze daleko… Petrohrad je opravdu obrovský. Jako by se lidé chtěli trumfovat, kdo bude mít honosnější a hlavně větší sídlo.
S povzdechem se vydáte na cestu. Minete muzeum – po Ermitáži už o jakékoli vnitřní prohlídky nejevíte zájem. Kocháte se exteriéry – po řece pluje různou rychlostí mnoho lodí. Přejdete řeku a po protějším nábřeží pokračujete v chůzi. Cestou míjíte prodavače lecčehos a rybáře, kteří zde přilepšují domácímu jídelníčku. Následuje pár lodí přetvořených v restaurace a jste na místě. Ostrůvek, kamenné hradby, zlatá špička kostela. Pevnost, jak má být. Uvnitř je několik expozic, ale vy jste ještě pořád plni dojmů z Ermitáže. Vnoříte se tedy do hradeb a kocháte se stavbou. Paradoxně tato bytelná pevnost nemusela město nikdy bránit. Jednu raritu zde však najdete: pojízdné WC. Opravdu. Je to autobus MHD, kde namísto sedadel stojí kóje se záchodky. Autobus jen zastaví u nějakého kanálu, spustí hadici a začne fungovat. Neuvěřitelné.
Konečně. Kousek od domku spojovaného s osobou Petra I. ji spatříte. Auroru. Modrošedý ocelový pomník zakotvený u břehu. Zde už uděláte výjimku a vlezete dovnitř. Vnitřek je již náležitě upraven, s expozicí týkající se historie lodi a revoluce. Části paluby jsou ale zachovány v původním stavu, abyste viděli, jak žila (a umírala) posádka. Pak ale vylezete zpátky na břeh, koupíte si zmrzlinu a těšíte se do přívětivého stínu stromů v kempu…