Málokdo dnes uvěří, že ještě v dnešní době je možné prožít podobná dobrodružství o jakých jsme zvyklí čítávat v povídkách a románech Jacka Londona. A úplně nepravděpodobně bude znít, že je to možné u nás. Nicméně přece je tomu tak.
Psal se pátý týden nového roku a mí dva přátelé a já vyrazili jsme do zasněžených a mrazem praštících Jeseníků na původně několikadenní pouť. Cíl byl určen: Bílá Opava. Stejně jako dávní zlatokopové, nesli jsme si i my svůj domov a zásoby na zádech. Kousek za Karlovou Studánkou se turistická značka odchyluje od silnice a noří se spolu se stezkou do lesa. Byl krásný zimní den s mrazem pod -10°C a jasně sytě modrou oblohou bez mráčku. Větve statných smrků, které tu převládají, byly obtěžkány namrzlým sněhem, který co chvíli se škodolibou radostí shazovaly na hlavu pod nimi kráčejícím poutníkům. Kolem se vinula Bílá Opava jako úzká strouha olemovaná ledovým příkrovem, který na několika místech převzal moc nad celou hladinou a vodě nezbylo než klokotat pod ním. Všude panoval klid a mír. Koho by napadlo, že tato stružka se v létě minulého roku změnila v burácející živel pohřbívající široké okolí!!! Povodeň se zapsala viditelným písmem i tady. Řeka je v mnoha místech přehrazena kmeny stromů, které byly vyrvány ze svého mnohaletého působiště a lávky, které vedly přes tok a byly součástí stezky, jsou ty tam.
Konečně jsme dospěli k místu, kde se pěšina dělila a kde začíná naučná stezka Bílá Opava, která je v létě cílem mnoha výletníků. Dnes se však sněhem vinulo jen několik stop skalních příznivců hor a zimní nádhery. Po těchto stopách jsme se vydali, neboť jsme správně předpokládali, že nám ukáží schůdnou cestu. Okolní hory se kolem nás semkly v kaňon, jehož dnem si razí cestu horská řeka s křišťálově čistou vodou studenou jako dech smrti, která by jistě hrozila každému, kdo by do ní v tuto dobu spadl. Přes toto nebezpečí jsme ji úspěšně přešli zčásti po kamenech vystrkujících z vody své hřbety a zčásti po ledě, který byl naštěstí díky mrazu dostatečně silný.
Konečně stopy zmizely – dle sklonu zmrzlého svahu, do kterého mířily jsme usoudili, že neznámý chodec byl nejspíš pavouk – a my jsme si razili cestu vpřed hlubokým prašanem spoléhaje se na naši zkušenost. Vyplatilo se, i přes několik zajímavých okamžiků, neboť se nikomu nic nestalo. Po nějakém čase a spoustě exponovaného filmu došli jsme do míst, kde ze stezky odbočuje slepé rameno, které jsme tušili jen díky šipce zde instalované, vedoucí k největšímu vodopádu Bílé Opavy. Tedy vodopád je to za teplého počasí. V zimě v těch místech spatříte obrovský a ohromný komplex rampouchů které nejsou nepodobné varhanním píšťalám a masu ledu, která je spojuje se zemí, jíž se dole dotýkají. Takže kdyby dole nezurčela říčka, bylo by tu, co se vody týče, ticho.
V 19. století za yukonské zlaté horečky proudily přes Chilcootský průsmyk z Kanady na Aljašku tisíce mužů, kteří toužili rychle zbohatnout. Několikrát denně museli táhnout svůj náklad, který jednorázově vážil až 50 kg do příkrého kopce v pohoří Svatého Eliáše. A tady si beru na pomoc průvodce Aljaškou, ze kterého cituji:“Nikdy nekončící proud zlatokopů proudil k sedlu. Cestě k průsmyku se říkalo „zlaté schody“. Ze sedla klouzali zpět po delší cestě, aby si výstup ještě dvacetkrát zopakovali. Pak dali svůj náklad zvážit policii, protože ke vpuštění na území Aljašky, kde se právem obávali přelidnění a hladomoru, museli mít kolem jedné tuny zásob na muže, a teprve potom mohli pokračovat v cestě…Převýšení činilo asi 900m.“ Tak cesta podobná té výše popsané, jen v menším stoupala před námi v pohoří Jeseník do nepříjemně skloněného svahu pokrytého panenskou vrstvou hlubokého prachového sněhu. S tím rozdílem, že nebyla prošlapaná a na zádech jsme nesli ani ne 15 kilo. Každopádně však jsme prožívali radost starých průkopníků. Pod vrcholem nás sice nečekala policie, ale vyvalila se na nás civilizace. Po léčivém tichu, kráse a romantice předchozí cesty to bylo trochu rozčarování. I když jsme tam davy lyžařů ve značkových oblečcích čekali. Provázeni hlukem lyžařských vleků a výskotem jásající drobotiny dorazili jsme na chatu Barborka. Po krátké přestávce vyplněné horkým čajem s citrónem, zanechali jsme u hodné recepční batohy a vydali se na Praděd. Byli jsme sice po předchozí cestě poněkud ušlí, ale když už jsme tady, bylo by smutné jednu z nejvyšších hor (měří 1491 m) vynechat. Cesta byla trochu nebezpečná, neboť jsme často museli uskakovat před z ničeho nic se objevivšími a kolem prosvištícími běžkaři, kteří na rozdíl od kola nemají zvonek a málokdy na sebe upozorňují křikem.
Měli jsme štěstí. Byl jasný den a i přes kouřmo v dáli byla dohlednost obdivuhodná. Smogovou vrstvu jsme nechali viditelně pod sebou a tak jsme si mohli s úspěchem namlouvat že dýcháme čistý vzduch. Když už jsem u vzduchu, potěšilo mne, když jsem na jednom z protějších kopců spatřil několik větrných elektrárniček, které z něj jako vzácná kvítka vyrostly. Jsou relativně levné, proud vyrobí a hlavně – neničí životní prostředí jako komíny a člověk. Tak jen tak dál…
Jedna etapa naší pouti skončila a před námi jsou další. Ale o těch snad někdy příště. Na závěr bych chtěl podotknout pro ty, kteří se snad chystají na Bílou Opavu v zimě vyrazit, aby zvážili, co činí, zvláště pokud neví, co si v horách v zimě mohou dovolit a co ne. Cesta je velmi náročná a jak jsme na kopci zjistili, v zimě pro turisty uzavřená. Z nějakých pro mne nepochopitelných důvodů je tato cedulka jen nahoře. Kdyby něco, tak terén je pro vrtulník těžko přístupný!