Všechno to začalo stylem „jedna paní povídala“; totiž jeden známý mého přítele mu řekl, že by Wieliczka stála za návštěvu. – Kde to je? – zněla přirozená otázka. Inu v Polsku u Krakówa, jsou tam solné doly. A tak padlo rozhodnutí se tam o víkendu podívat. Byli jsme čtyři, a jak se později ukázalo, byli jsme čtyřka krásně sehraná.
V pátek po škole a po práci jsme se sešli na opavském Východním nádraží, odkud jsme vlakem vyjeli přes Svinov do Českého Těšína. Cestou jsme probrali poslední podrobnosti týkající se cesty využívajíce Atlasu Evropy a také si určili místo srazu – v sobotu v 10:00 před hlavním vchodem do dolu. V Těšíně proběhly poslední nákupy a pak po mostě do Těšína polského. Po davech směřujících na polská tržiště a zpět si nás na celnici takřka ani nevšimli. Polský celník nás pouze suše informoval o stavu právě probíhajícího hokeje a to bylo ze strany celních formalit vše. Na kopečku nad celnicí jsme dočerpali vodu, žádaje o ni nesmělou polštinou odkoukanou z polské televize a snažili se vyřešit malý problém – byli jsme bez peněz. Tedy polských zlotých. Směnárny neboli Kantory byly již delší dobu zavřeny, také v bance jsme nepochodili a tak jsme to nakonec hodili za hlavu a vydali se na výpadovku do polského vnitrozemí. To už jsme byli rozděleni na dvojky, které si určili výchozí pozice. Stáli jsme s parťákem až jako druzí, ale se stejnou šancí – kousek nad námi ústil obchvat. Po zhruba půlhodince čekání nám zastavil první dobrodinec – ve Fordu s německou SPZ a kolečkem D. Na mou německou otázku mi s úsměvem odpověděl, že klidně mohu mluvit polsky – byl to totiž Polák. Cestou jsme s ním zapředli barvitý rozhovor na téma prázdniny a stop – politoval nás, že jsme stáli tak „dlouho“. Poláci prý neberou proto, že jedna část se bojí a další jsou snobové… Že se bojí, to už dnes, bohužel, není divu. Je to zčásti díky televizi a zčásti proto, že se mezi poctivé stopaře připletlo mnoho rádoby stopařů, zlodějů a jiných individuí, kteří pak zkazili reputaci těm poctivým a zmenšili jejich šance.
V Polsku vládne mezi řidiči neobvyklá solidarita. Vzájemně se totiž upozorňují na přítomnost policejní hlídky v tom či onom směru. Varovaný řidič pak zpomalí a vyhne se tak pokutě. To se stalo i tomu „našemu“. Byl upozorněn, zpomalil, nicméně reptal na řidiče před námi, který podle něj zpomalil až moc. Ten jel autem s SPZ pro změnu rakouskou, ale jak nás „náš“ řidič informoval, je to Polák, neboť se prozradil posuňky, jimiž dával najevo jak to, co si o jezdci za sebou myslí, tak zdůrazňoval přítomnost policejní hlídky. Obdivuhodná sehranost vládla také při předjíždění. Vesele se předjíždělo před kopcem, v zatáčce či přes dvojitou plnou čáru. Některým našim řidičům by stály vlasy na hlavě, Poláci jen s navyklou samozřejmostí nevzrušeně uhnuli až na samou hranici příkopu.
S příjemným upovídaným pánem jsme se rozloučili ve Skoczówě, kde nás vysadil u benzínové pumpy. Tam jsme také konečně mohli směnit peníze, neboť místní kantor byl otevřen až do 22:00. Ve stopu jsme pokračovali za pumpou u autobusové zastávky. Na ceduli jsme měli Kraków. Po asi dvaceti minutách přibrzdila dodávka Renault. Pán kolem pětatřiceti nám otevřel skříň, kam jsme hodili batohy a frčeli jsme. Po chvíli jsem převracel stránku stopařského deníku na níž bylo napsáno – Wieliczka. Řidič na ni letmo pohlédl a s úsměvem řekl, že tudy pojede, neboť jeho cíl je až v Tarnówě. Zmocnila se nás velká radost, neboť tímto máme ušetřeno něco času, o starost méně a ještě k tomu se začínalo zešeřovat. Řidič byl dost zamlklý ale byl štědrý. Po chvíli jízdy totiž hrábl do velké krabice s bonbóny M&M’s a každému nám nadělil. A tak nám cesta vesele ubíhala. Po silnici E75 jsme minuli Bielsko Białou a pokračovali na Katowice, kde jsme se napojili na dálnici A4. Ta je však v opravě a tak jsme se šinuli v koloně vozidel. Když jsme se dostali na již spravený úsek, mohli jsme si vychutnat jízdu po krásně rovné cestě. Dodávka hučela bez problémů 13O a není divu, že nás rovná cesta a stálý klapot motoru uspával, takže jsem se po chvíli poddal spánku. Když jsem se probudil, projížděli jsme už Krakówem. Až teď mi došlo, jaké máme štěstí, že jedeme přímo do Wieliczky, neboť v Krakówě bychom ztratili spoustu času vymotáváním se z velkoměsta a nejspíš bychom zde museli přenocovat. Takhle nás ale pan šofér zburcoval slovy – Chłopaky, jste na místě. – S díky jsme se srdečně rozloučili a s výskotem se vydali na obchůzku městečkem.
K solnému dolu jsme trefili poměrně snadno – dovedli nás k němu všudypřítomné šipky. Prošli jsme areálem a vraceli se směrem k místu, kde jsme vystupovali. Bylo po desáté a tudíž nutno najít si místečko na spaní. Park, o kterém jsme zpočátku přemýšleli byl nezvykle živý, nicméně jsme pak na jeho hranicích našli příhodná křoviska. Jedno z nich, zvenku neprodyšné, ukrývalo uvnitř nádherný altánek, který jsme si na první pohled zamilovali. Větvoví bylo nad námi tak hustě propleteno, že na nás nepadla ani kapka rosy! V nadnesené náladě jsme povečeřeli a usnuli.
Ráno jsme se probudili poměrně brzy, ale dopřáli jsme si lenošení, neboť jsme nikam nespěchali. Dodatečně jsme zjistili, že našimi nočními společníky byla spousta slimáků. Ti nám však nevadí.
Parkem jsme prošli až k rybníčku, kde se zrovna konaly rybářské orgie, které jsme z povzdálí, snídajíce, pozorovali. Rybáři se pyšnili úlovky, jakých by náš rybář asi použil jen jako návnadu… Možná chtěli dělat slanečky…
V určenou hodinu jsme se sešli s druhou dvojkou na domluveném místě. To bylo radosti! Pak ale koupili jsme vstupenky – jedna pro individuálního turistu stojí Zł 17,00 pro vlastníka jakékoli studentské karty však polovinu – a jali se sestupovat do hlubiny. Dolů se šlapalo po dřevěných schodech – přes 60 m. Průvodce byl Polák – jiní průvodci zde vlastně ani nejsou, cizinec si musí koupit cizojazyčného průvodce – knížku. Chodby, kterými jsme prošli se nacházejí v hloubce do 135 m, což bylo také nejhlouběji, kam jsme se dostali. Občas byla chodba přerušena prostorou či sálem, ve kterém jsou z různobarevné soli vytesány sochy – horníků, králů, rytířů a, samo sebou, skřítků a permoníků. Největším sálem je Kaple Sv. Kingi, kde se třikrát za rok konají bohoslužby. Veškerá výzdoba včetně lustrů je opět ze soli a akustika je tu perfektní. Bohoslužba tedy musí být nevšedním zážitkem. Pod námi bylo ještě šest pater, ty jsou však veřejnosti nepřístupny. Na jednom z nich je léčebna pro astmatiky a na těch hlubších se dodnes těží.
Na povrch jsme vyjeli klasickou hornickou zdviží – věž s kolem je k vidění kdekoli na Ostravsku i jinde.
Byla sobota odpoledne. Jak jsem již řekl, protože se nám nechtělo bloudit Krakówem a protože z Wieliczky vedou jinam jen silnice velice okresního rázu, rozhodli jsme se využít služeb autobusové dopravy. Ta stojí za zmínku. Autobusová nádraží v menších městech v podstatě neexistují. Nahrazují je parkoviště. Na nich stojí dodávky – Fordy nebo Mercedesy – a to jsou autobusy. Taxy jsou jen tři – Zł 0,50; 1 a 1,50. Tarifní pásma si, myslím, určuje sám řidič. Doprava funguje asi takto: do „autobusu“ se nahrnou lidé a obsadí si místa, pak nastoupí řidič, pak se zase všichni nahrnou dopředu, kde zaplatí požadovanou částku a zase si sednou. Na venkově se během jízdy zastavuje všude, jen ne na zastávkách. Stačí kdekoli mávnout a vozidlo zastaví. Tímto způsobem jsme se tedy s batohy na klíně dostali do Dobczyc, kde jsme mávnutím zastavili jiný, velký autobus, který toho očividně hodně pamatuje a do kterého jsme museli takřka naskočit za jízdy. Ten nás bez dalších vážných příhod dovezl na autobusové nádraží (!) do Myślenic. Ty leží na silnici E77 vedoucí na Slovensko. V Myślenicích jsme se však, již opět rozděleni na dvojky, moc neohřáli. Již po dvou minutách zastavil Nissan a už jsme si to valili na jih. Řidič pocházel z polského Spiše, tedy horal. Bydlel blízko u hranic a uměl slovensky a trochu i česky. On byl rád, že se zase může procvičit a my, že nemusíme žvatlat polsky. Ale to už jsme se blížili ke slovenským hranicím – v dáli se začalo rýsovat přenádherné panoráma Vysokých Tater. Řidič, který viděl naši euforii, byl tak hodný, že vždy, když byl pěkný pohled na hory, přibrzdil abychom si ho mohli vychutnat. Rozloučili jsme se s ním ve vesničce Chabówka, kde se dělí cesty – jedna na Zakopane, druhá na Chyźne. Tou jsme se dali. Po chvíli opodál vystupují kamarádi. To byla první z podivné série náhod, která se později udála. Po nějaké chvíli nám zastavil světoznámý polský „maluch“, Fiatek. My dva s batohy jsme ho dokonale zaplnili až po střechu. Cestou jsme si to valili závodní 80kilometrovou rychlostí. Až do Jablónky. To byla první mrtvá štace. Byla sobota podvečer – není tedy divu. Zatímco já se kochal horami a velmi občas zamával na projíždějící auto, můj parťák k tomu všemu stihl i odhánět od silnice psy, krůty a jiný dobytek, čímž svou obětavostí zachránil to farmářovo bydlo. Po delší době se v dáli objevil bílý Polonez. Ač jel rychle, že jsme ani nedoufali, že zastaví, dupnul řidič na brzdy a s pištěním gum zastavil. Což jsme ocenili děkovnou ódou. Ještě víc jsme se rozplývali, když nás chlápek vzal až na hranice, které jsou od vesnice Chyźne pěkně daleko, a do kopce. Na hranicích se otočil a jel zpět. My jsme prošli nezbytnými formalitami a octli se na Slovensku. Opět bez jediné slovenské koruny a bez šance ji získat. Ale jídla jsme měli relativní dostatek a tak k čertu s mamonem! Cestu do Trstenej jsme vykonali pěšky podél dlouhé řady kamiónů čekajících zde přes dvanáct hodin!!! Na kopci na parkovišti jsme dali spočinouti znaveným nohám, kochali se skvostnou krajinou a popíjeli vodu – zbytky z Polska. Před Trstenou nás předjelo plně naložené auto a po chvíli nám spěchali vstříc naši kamarádi – již podruhé. Společně za družného veselí jsme přešli vesnicí a u konce se opět rozdělili a začali stopovat. Jelikož již značně potemnělo, velké naděje jsme si nedělali. Přesto po chvíli zastavila Škoda 1OO a starší pán, vracejíce se domů, vzal nás s sebou. Jelikož se slovenštinou mám menší problémy než s polštinou, rozproudila se živá diskuse. Při vystupování v Podbieli zastavilo na protější ulici auto a z něj, světe div se, vystoupili opět naši. Tak jsme to pro tento den společně zabalili a vydali se hledat nocleh. My dva jsme postavili na břehu řeky Oravy stan, kamarádi přespali na verandě prázdné chaty. Ráno, ač od sebe vzdáleni, vstali jsme stejně. Vydali se na cestu, zaujali pozice a…nic. Pusto prázdno. Byla neděle ráno. Před osmou začali lidé chodit do kostela. Babičky s námi zapřádaly srdečné rozhovory. V čase, kdy se konala bohoslužba se s námi pobavil i místní policista a na náš dotaz, zda by nám něco nezastavil se jen usmál a popřál nám hodně štěstí. Pak se lidé zase z kostela vraceli a babičky nás pro změnu litovaly. Asi nám to pomohlo, neboť chvíli na to nám zastavil mladý „týpek“, který, asi jako kompenzaci za 2,5 hodinovou čekačku na této nejmrtvější štaci, jakou jsem zatím zažil, nás vzal až do Žiliny. Cestou se nás dokonce zeptal, kudy chceme jet a když jsme řekli, že to je na něm, tak, abychom prý něco viděli, jel kvůli nám přes hory. Měl pravdu. Byl to pohled pro bohy. Doufám, že si Slovensko uchová svou přírodu co nejdéle, nebo že se tato nedostane do soukromých rukou – to by pak dopadlo jako u nás, kde se chráněné oblasti dávají z mně nepochopitelných důvodů do soukromého vlastnictví a novopečený majitel obežene lesy a jezero plotem a stezky (naučné!) zatarasí stromy!!! S takovou přijde doba, kdy tramping a tuláctví v Českých zemích zahyne, neboť nebudou lesy, do kterých by normální smrtelník mohl vstoupit, a bude-li současný trend pokračovat, kdo ví budou-li lesy vůbec. A toho bych se věru dočkat nechtěl. V Žilině jsme se s tímto příjemným člověkem rozloučili a, byvše na periferii, vydali se ihned na blízkou výpadovku na Čadcu a domů. Do Čadce jsme se dostali poměrně rychle. Prošli jsme městem a za přejezdem u široké krajnice jsme pokračovali ve stopu. To byl konec! Kolem projíždějící Karviňáci, a dokonce i Opaváci s prázdnými auty si nás ani nevšimli. Místní končili většinou v následující vesnici, jiným směrem, než jsme potřebovali. Po asi půlhodině se opět zjevili – poslední ze série náhod – kamarádi, se kterými jsme to opět zapíchli a vydali se na vlak. Naši nejistotu rozptýlila paní za okýnkem která naštěstí akceptovala české peníze a tak jsme vyrazili rychlíkem do Ostravy-Svinova a pak, s malou zastávkou, která sem už nepatří, domů do Opavy.