Moucha se na mé ruce seznamuje s pokožkou. Těžký vzduch hospody otupuje smysly. Jen okamžik – hleďme! Všude tma. Přemýšlí v samotce mé dlaně co bylo špatně.

Hromadami tónů propíjím se k ránu. Klavír v mé hlavě miluje se s tóny basy. Jejich rozpálená těla zkrápí vlahý déšť saxofonu. Buben jako vševidoucí oko udržuje vše při životě. Hromadami tónů.

Nad třiceti šesti horami Fuji zapadá slunce. Patnácti branami torii prochází procesí. Dva tahy štětcem – prší. Tři tahy a jeřáb roztahuje křídla. Cvrček v koruně stromu. Staří mistři učí nás, jak žít.

(Pocta Konstantinu Bieblovi) Prý ostrov tisíce vůní a tisíce chutí. Neprobádaná pustina civilizace – satelit v deštném pralese, deštný prales v satelitu. Ani město si není jisto. Ale nebojí se. Je tu dost přátel. A moře. Odlétám. Z mého kufru voní čaj a káva.

Směsice stovky zvuků tvořících lesní ticho Diktuje neúprosně nákupní seznam odpočinku

Na povrchu pod povrchem v povrchu Tam všude se tiše smějí zbytky tebe a ruší tlukot mého ticha

Všude kolem jen změť jazyků, hlavně mého a tvého. Kam jsem jen dal slovník?

Jednoho dne na konci léta – téměř nikdo to nezaregistroval z ničeho nic vypuknul podzim

Jestlipak už se dokážeš vysmát měsíci?

Zapadá slunce kraj se barví do tmavě zelena Poslední světlé záchvěvy rozpouštějícího se sněhu Hnědá těla se otírají o kmeny stromů – čí je to srst? Bleděmodří ptáci švitoří pod modrým nebem a mnohem víc – v černobílém snu unaveného psa