Šeravý déšť padá z korun stromů Do mechu tichnou ozvěny dávných hlasů Stíny kolem menhirů započaly dávné rituály V plamenech západu se zaleskne stříbro srpu Nebeský druid se vydal na jmelí hvězd

Vítr v trávě hraje na ovčí zvonky Z prastarého dubu který pamatuje pestré kilty bitev se v pomalých pramenech spouští šero Vodě v zálivu pro dnešek padla a nenápadně se ztratila v oceánu Zítra se ale vrátí a vše zase bude jakoby nic

V temném víně úplně všechno jenom ne pravda Ostrý vítr uklízí v horských údolích V podzemním sklepě v dubovém sudě hledáš odpovědi? Blázne.

ve vichru slova kapky na tabuli mlhy jenom ta křída neskřípe

Těšil jsem se na nesmrtelnost, ale zase jsem uvízl ve spárech početí. Tak snad příště.

Obklopen dvěma ztichlými nekonečny hledím přes stůl do očí svému já. Kouká na mě a ťuká si na čelo. Máš pravdu, je to blbost. Řekl jsem a udělal to zase.

Z aiolských tónin nutkavé mandolíny line se stádo koní. Cválají v nekonečných triolách do mé hlavy. Vrozený pud myšlenek vede je najisto do známé ohrady. Kde v klapotu mlýnského kola zůstává čas opodál.

Moucha se na mé ruce seznamuje s pokožkou. Těžký vzduch hospody otupuje smysly. Jen okamžik – hleďme! Všude tma. Přemýšlí v samotce mé dlaně co bylo špatně.

Hromadami tónů propíjím se k ránu. Klavír v mé hlavě miluje se s tóny basy. Jejich rozpálená těla zkrápí vlahý déšť saxofonu. Buben jako vševidoucí oko udržuje vše při životě. Hromadami tónů.

Nad třiceti šesti horami Fuji zapadá slunce. Patnácti branami torii prochází procesí. Dva tahy štětcem – prší. Tři tahy a jeřáb roztahuje křídla. Cvrček v koruně stromu. Staří mistři učí nás, jak žít.