(Pocta Konstantinu Bieblovi) Prý ostrov tisíce vůní a tisíce chutí. Neprobádaná pustina civilizace – satelit v deštném pralese, deštný prales v satelitu. Ani město si není jisto. Ale nebojí se. Je tu dost přátel. A moře. Odlétám. Z mého kufru voní čaj a káva.

Směsice stovky zvuků tvořících lesní ticho Diktuje neúprosně nákupní seznam odpočinku

Na povrchu pod povrchem v povrchu Tam všude se tiše smějí zbytky tebe a ruší tlukot mého ticha

Všude kolem jen změť jazyků, hlavně mého a tvého. Kam jsem jen dal slovník?

Jednoho dne na konci léta – téměř nikdo to nezaregistroval z ničeho nic vypuknul podzim

Jestlipak už se dokážeš vysmát měsíci?

Zapadá slunce kraj se barví do tmavě zelena Poslední světlé záchvěvy rozpouštějícího se sněhu Hnědá těla se otírají o kmeny stromů – čí je to srst? Bleděmodří ptáci švitoří pod modrým nebem a mnohem víc – v černobílém snu unaveného psa

Pět metrů borového dřeva spojuje, konejší i rozděluje Jiný svět za třiceti centimetry – sjednocený, tichý, v míru. Skotsko vedle Běloruska pláže hned za Havanou s pobaveným úsměvem do mě lijí svůj obsah

Veselý zpěv rychlého pěvce proniká do morku kostí silný, že odfoukne sny Žene se horami – hučení, praskot nevidíš však to divoké stádo Čím to, že smrt stromů jediná tak krásně voní